Lidé z FRRMSPraktickéZahraniční

World Talks online: Etiopské dobrodružství aneb Stáž na velvyslanectví v Addis Abebě, 3/3

Když se teď nějakou chvíli nemůžeme potkat a popovídat si o cestovatelských zážitcích a stážích u piva v S-klubu, tak jsme si pro vás připravili alespoň jejich verzi ke čtení... :)

310Zobrazení

Během doby strávené v Etiopii se zde odehrála jedna zásadní věc. Etiopie trpí extrémní mírou deforestace, současnou lesní plochu tvoří zhruba 10 % plochy celkové. Jen pro informaci, na přelomu milénia to bylo více než 30 %.  A tak se etiopský premiér, současný držitel Nobelovy ceny za mír, rozhodl pro rázný krok a dovedl svou zemi k získání zápisu do Guinessovy knihy rekordů. Ptáte se jakým způsobem? Zasadili nejvíce stromů na světě během jednoho dne, konkrétně 350 miliónů za 12 hodin.

Opravdu se mě neptejte, jakým způsobem to dokázali spočítat, ale oficiální statistiky hovoří jasně. Ačkoliv konečné číslo může být značně zavádějící, tak já jsem to davové šílenství viděl. Zapojili se opravdu všichni, policisté, armáda, zkrátka všichni státní zaměstnanci to měli povinné. Rád bych vám to vyfotil, ale vytáhnout mobil na ulici, není úplně dobrý nápad, což jste nejspíše pochopili v předchozích dílech, které jsem napsal. Otázkou ovšem zůstává, jaké budou mít zasazené stromy trvání.

Dle mého názoru se tak půlka zasazených stromů nedožije příštího roku. Ono to tak dopadá, když někomu něco přikážete a lidé v sázení stromů nevidí vyšší smysl nebo racionální důvod nebo snahu chránit životní prostředí.  Nemohl jsem se tedy divit, když jsem viděl ‚nadšence’ sázející stromy i s plastovými obaly, ve kterých byly stromy prodávány.

Česká ambasáda nezůstala pozadu a na svém pozemku jsme se rozhodli uspořádat menší akci za účelem výsadby stromů. Samozřejmě za účastí médií. Já věděl, že se mi zkušenosti z domácí zahrady budou jednou hodit. Jo, mimochodem, tahle fotka získala oficiálně statut globálního influencera. Ptáte se jak? Objevila se v Blesku. Ano i v tomto českém bulvárním plátku se občas napíše něco o tom, jak se v Africe sadí stromy.

Etiopie nabízí neskutečné množství zajímavých míst a krásnou přírodu, kam se rozhodně musíte při případné návštěvě této země vydat. Simienské hory stále zůstávají na mém bucket listu. Můj poslední výlet v Etiopii směřoval na sever od Addis Abeby, konkrétně do Lalibely. Město, přezdívané Jeruzalém Východní Afriky, což mezi námi moc nechápu, ale nemůžu soudit, nikdy jsem nebyl v Izraeli, se nachází na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. To především díky svým světoznámým chrámům ve skalách, jedná se o 11 křesťanských kostelů vytesaných ve skalách.

Pohled to byl úžasný, avšak skvělý zážitek mi kazí jedna velice zásadní věc a tou je přístup místních lidí k turistům. Ve chvíli, kdy se někde objevíte, se okolo vás okamžitě seběhne skupinka dětí nebo dospělých a okamžitě na vás chrlí: hey, give me money. Poté, co mi to řeklo i dítě odhadem ve věku 3 let, jsem usoudil, že toto je asi první věta, kterou se bohužel naučí.

Výlet do Lalibely mě obohatil v mnoha ohledech. Už například vím, jak vypadá hlaveň kalašnikovu pohybující se před vašim obličejem. Nevěřil jsem tomu, že by nás dotyčný chtěl zastřelit, ale stále jsem se trochu obával, jestli omylem něco nevyletí. Všechno přitom začalo tak nevinně. Při návštěvě posledního chrámu, jsme vytáhli kameru GoPro a vyfotili si pár selfíček. Avšak kamera GoPro je místní správou památek považována za profesionální zařízení, tudíž se za ní musí zaplatit extra poplatek, který činil něco přes tisíc korun. Na to jsme jim samozřejmě řekli, že nic platit nebudeme a kameru určitě nepoužijeme. Lstiví faranji (pozn. výraz užívaný pro označení cizince, čtěte farandži) chtějí nás podvést, museli si tehdy říkat. Ve chvíli, kdy jsme kameru vytáhli, se do pár minut objevil hlídač i s kalašnikovem v ruce. Po pár momentech dohadování se následoval už jen spanilý útěk, který se nakonec ukázal jako řešení v náš prospěch. Nikdo nás nechytil a pokutu jsme taky neplatili.

Okolí Lalibely lemují nádherné hory a byl by hřích se tam nevydat alespoň na malou túru. Tady se ovšem objevují první nástrahy cestování na vlastní pěst, zvláště v zemi jako je Etiopie. Chcete si užívat krásné výhledy a úžasnou přírodu, vychutnávat ticho, ale místo toho se s vámi celou cestu táhne skupina 10 místních všech věkových kategorií. Celou cestu vás přesvědčují, že musí být vašimi průvodci a musíte jim zaplatit. Když jsem se jim snažil vysvětlit, že nás nemusí pronásledovat, že jim stejně nic nezaplatíme, byl jsem nucen to po chvíli vzdát a odstřihnout se od faktu, že s námi jde skupina lidí, kteří mi pořád mluví přes rameno a něco mi nabízí. Věc, která mě však dokázala vytočit do patřičné míry byla ta, když si místní ‚průvodci’ i přes všechny má sdělení na konci cesty řekli o peníze.  “A za co je chcete?” ptal jsem se jich.  “Za to, že jste se s námi prošli po horách a nikdo vás o to neprosil?” Pak už jen následovala sprška sprostých slov a urážek, že jsme bohatí běloši a oni jen chudí Etiopané. Tahle zkušenost nebyla příjemná, ale rozhodně se nedá generalizovat napříč zdejší společností.

Čas během doby strávené v Etiopii běžel opravdu rychle a najednou byl první týden září. Období dešťů se pomalu, ale jistě blížilo ke svému konci, začalo být opravdu hezky. Moje stáž taktéž dospěla ke svému zdárnému konci. Zkušenost to byla intenzivní, ale naprosto skvělá. Dala mi pohled na určité věci, který – se vším respektem k našim vyučujícím – na přednáškách nezískáte, pokud se nikdy nerozhodnete vycestovat za hranici své zóny komfortu. Afrika mě přes všechny svá nesporná negativa uchvátila a doufám, že budu mít v budoucnu spoustu příležitostí se tam opakovaně vracet, snad i pracovně. Poslední den, 11. září, čas odletu. Ne úplně šťastné datum, alespoň z pohledu mých kamarádů, kteří mi psali, jestli jsem si nemohl vybrat jiný den. Naštěstí mělo letadlo pár hodin zpoždění, takže se čekání protáhlo přes půlnoc, a já tedy letěl až 12. září. Chlapec štěstěny. Poté už mě jen čekal 6hodinový let do Vídně a já zase udělal velkou hloupost. Na doporučení mých známých jsem se před letem lehce posilnil alkoholem, konkrétně místním medovým vínem, prý to pak všechno rychleji uběhne. Já jsem však trpěl jak kůň a ulevilo se mi až po přistání na vídeňském letišti. Ale jedno vám řeknu, ten pohled na ve tmě zářící řeku Nil, ten byl k nezaplacení.

Napsat komentář