Lidé z FRRMSPraktickéZahraniční

World Talks online: Etiopské dobrodružství aneb Stáž na velvyslanectví v Addis Abebě, 2/3

Když se teď nějakou chvíli nemůžeme potkat a popovídat si o cestovatelských zážitcích a stážích u piva v S-klubu, tak jsme si pro vás připravili alespoň jejich verzi ke čtení... :)

307Zobrazení

Jak jsem již napsal dříve, Addis Abeba není zrovna místo, které by lákalo turisty na své nezapomenutelné historické památky, od toho jsou v Etiopii jiná místa. Je to spíše město v přestavbě, všude se staví výškové budovy, a to především díky Číně, která tady investuje nemalé prostředky do téměř všech oblastí života. Poté, co jsem si zvykl na veškerá příkoří, která mě mohou potkat v ulicích Addis, jsem začal mnohem více pronikat do pracovní činnosti velvyslanectví. Práce to byla bezesporu zajímavá, tolika věcí, co se člověk dozví, je občas na jednu hlavu moc. Zkušenosti v podobě psaní různých reportů o současné situaci v zemi – a že bylo o čem psát, meetingy pracovních skupin např. ve spolupráci s agenturami OSN, to byla ta řekněme méně dobrodružná část pracovních povinností.

První opravdová výzva mě čekala hned po dvou týdnech na ambasádě. Pracovní cesta do Hararu, opravdu chudé historické město na východě Etiopie. Úkol zněl následovně: pojedeš do Hararu, zařídíš v místním muzeu prostory na naši plánovanou výstavu, oficiálně pozveš regionálního prezidenta a po třech dnech se vrátíš zpět. Paráda, konečně něco, pomyslel sem si. Ale počkat, pojedeš? Zařídíš? Pozveš? Já tam mám jet sám? No jasně, že jo, to bude takový tvůj menší projekt, uvidíme, jak to zvládneš, bylo mi sděleno. Než jsem se stihl pořádně rozhlédnout po Addis, už jsem seděl v diplomatickém autě, a před námi 12ti hodinová jízda do 500 km vzdáleného Hararu etiopským venkovem, kde se vrátíte v čase tak o 50 let bez přehánění. Po příjezdu do Hararu následovalo ubytování se a druhý den již výše zmíněné povinnosti.

Upřímně, měl jsem docela nahnáno, tolik zodpovědnosti. Říkal jsem si: „Hlavně to neposer, ty magore, teď trčíš někde ve východní Etiopii, s tím sakem, co máš na sobě, jsi na ulici jako pěst na oko, sbíhají se okolo tebe hladové děti a máš zajišťovat výstavu, navíc musíš oficiálně pozvat regionálního prezidenta.” K mému překvapení všechno šlo jako po drátkách a já zařídil vše, co jsem potřeboval.

Když jsem se druhý den večer vrátil z večeře na hotel, říkal jsem si, že se nám v životě dějí opravdu zvláštní, někdy až komické momenty. Když jsem přecházel cestu u hotelu směr restaurace, po ulici se kymácel obrovský ožralý běloch a kolem něj pobíhala skupinka žebrajících dětí, které neustále opakovaly: money, money. Ve chvíli, když mě zmíněný muž uviděl, ukázal na mě a zakřičel: he has the money, přičemž okamžitě utekl a děti mě začaly pronásledovat.

Po pár nepříjemných momentech odmítání, které jsem během doby strávené v Etiopii zažil mnohokrát, jsem se konečně dostal do vytoužené restaurace, kde k mému překvapení již popíjel onen běloch. Poté, co jsem dovečeřel, si ke mně přisednul ve značně podnapilém stavu a dali jsme se do řeči. On to byl vlastně docela sympatický chlapík, byl to Ital, jmenoval se Massimo a bydlel v Brně a uměl docela obstojně česky, jaká to náhoda. V Hararu zrovna opravoval místní pivovar, který mimochodem postavili Čechoslováci v 70. letech.

Promiňte mi, že tady tak dlouze vypisuji právě o Hararu, ale tahle třídenní pracovní cesta mi prostě utkvěla v paměti. Poslední den, jsem se musel dopravit do města Dire Dawa, odkud jsem se měl letecky dopravit směr Addis Abeba. Ethiopian airlines jsou jedna z mála věcí, které v Etiopii opravdu fungují. Úkolem ovšem bylo dostat se právě na letiště. V muzeu, ve kterém jsem zařizoval prostory pro plánovanou výstavu, jsem potkal jednoho sympatického chlapíka, se kterým jsem se dal do řeči, a on mi nabídnul, že jeho bratr je taxikář a na letiště mě určitě odveze. Domluvili jsme se tedy na čase odjezdu a já si spokojeně oddechnul, že tentokrát se vše určitě obejde bez problémů.

Na dohodnuté místo přijel cirka o půl hodiny později, což v Etiopii není nic neobvyklého, avšak když vám letí letadlo, na klidu vám to nepřidá. Jeli jsme tedy Minivanem (minibus), ve kterém jsem seděl úplně sám, avšak cenu jsem vyjednal docela přívětivou. Potřeboval jsem od něj vystavit účet, takže jsme se ještě cestou na letiště stavovali k řidiči domů, aby si vyzvednul blok účtenek. Svůj autobus měl vybaven technologií Bluetooth, což mě upřímně překvapilo. Hned na to mě poprosil, abych pustil nějakou hudbu, co tam u nás v Evropě frčí, ať je dobrý důvod pořádně osolit rádio. Už nevím proč, ale pustil jsem mu AKM od Rytmuse, a ta scéna, když projíždíme etiopským venkovem, z auta se ozývá: “Ja chcem robiť párty za love a to je re-re-real.” Je to opravdu k zamyšlení. To, že cestou k nim do autobusu přisedlo dalších X lidí, kteří potřebovali svézt (a já přece platil celý autobus), bylo už vedlejší – sharing is caring, my friend.

Během cesty mi řidič představil svého učitele ze základní školy, učitele z autoškoly, jeho celou cestu zvracejícího syna a taky jednoho ze svých bratranců. Ještě pár kilometrů a možná by přistoupila i jeho bývalá přítelkyně, o které mi cestou dlouze vyprávěl.

Back to life, back to reality, asi takhle bych popsal návrat do deštivé a šedivé Addis. Cesta zpět trvala pouze hodinu, avšak teplotní rozdíl byl asi propad o 10 stupňů. Důležitý fakt – většina Etiopie se nachází na náhorní plošině dosahující v průměru přes dva tisíce metrů nad mořem a výše. Samotné hlavní město se pohybuje v rozmezí 2500 až 3000 m. n. m., takže o žádném teplém létu v Africe nemůže být řeč.

Africká města jsou proslulá tím, že veškerý společenský život se odehrává na ulici, neexistují zde téměř žádná náměstí, kde by se lidé scházeli. To v praxi znamená, že auta kličkují mezi procházejícími lidmi a dobytkem a je to také důvod, proč se v ulicích pohybují prodejci všeho druhu a taky všech věkových kategorií – děti nejsou výjimkou – nabízející opravdu různé služby, i ty, které u nás již dávno neexistují. Jednou z nich je tzv. ‚shoe shine boy‘, čistič bot chcete-li, avšak první zmíněný název je sice v celku dehonestující, ale značně zažitý.

Snad tisíckrát mě oslovil malý kluk s nabídkou toho, ať se posadím u něj na židli, a že mi asi v přepočtu za deset korun vyčistí boty, jak jsem to ještě nikdy neviděl. Zprvu jsem se na to díval dost rezervovaně, přeci jen mi z našeho evropského pohledu nepřijde úplně vhodné, aby si někdo klekl mým nohám a začal mi čistit boty. Já tam navíc jako běloch budu sedět na plastové židli a etiopské dítě mi bude umývat mé boty – obraz koloniálního pána mi v tu ránu vešel na mysl. Každopádně jsem svůj přístup k věci značně přehodnotil. Místním pohledem na věc si ten kluk chce vydělat peníze a já mu tu možnost právě odepřel. Nebudu zastírat, párkrát jsem si na tu židli sednul, boty mi vyčistil, jak jsem to fakt ještě nikdy neviděl. Pocit, že si kluk vydělá, mě hřál více než výčitky z toho, že si nechávám čistit boty od dítěte na ulici. Výčitky svědomí, které zpětně beru jako naprosto neopodstatněné, jsem později vyřešil tak, že jsem ony boty někomu přinesl, vedle něj počkal a poté si zářivě čisté boty odnesl domů. Pro mě osobně přijatelný kompromis.

O jednu věc se s vámi musím podělit. Mám takový zvláštní způsob nahlížení do nových kultur. Přijde mi to děsně zajímavé, ale když nad tím přemýšlím, tak je to na zvážení. Kamkoliv přijedu, nechám se tam ostříhat, jiný kraj, jiný mrav, říkávám si. V Etiopii to nebyl úplně ideální nápad, výsledek posuďte sami. Johanku z Arku bych mohl hrát z fleku.

Napsat komentář