Lidé z FRRMSNezařazenéPraktickéZahraniční

World Talks online: Etiopské dobrodružství aneb Stáž na velvyslanectví v Addis Abebě, 1/3

Když se teď nějakou chvíli nemůžeme potkat a popovídat si o cestovatelských zážitcích a stážích u piva v S-klubu, tak jsme si pro vás připravili alespoň jejich verzi ke čtení... :)

384Zobrazení

Lednová půlnoc a na poslední chvíli odevzdaná seminárka, jak typické. K tomu právě napsaný email spolu s mým životopisem a motivačním dopisem. Tak přesně takovým způsobem jsem se dostal na dvou a půl měsíční stáž na českém velvyslanectví v Etiopii. K mému údivu jsem se o pár dnů později dočkal odpovědi na můj e-mail v podobě telefonického hovoru. Když jsem na druhé straně uslyšel, jak se mi právě představuje zástupce velvyslance, nemohl jsem uvěřit vlastním uším a přiznávám se, že jsem asi prvních deset sekund neřekl ani slovo. Na otázku, zdali jsem podobný e-mail poslal i na ambasády jinde po světě, jsem zprvu váhal se svou odpovědí – ano, napsal jsem ještě asi na pět českých ambasád. Svědomí mi nedalo a řekl jsem, jak to doopravdy bylo. Hned vzápětí jsem dostal otázku, kam bych chtěl nejvíce, a jestli je to právě Etiopie. Ehm, svou odpověď vám nejspíše nemusím popisovat. I kdyby tomu tak nebylo, taková šance už se nejspíše nebude opakovat.

Poté už se všechno seběhlo velice rychle a byl konec června, čas odletu. Nebyla to úplně vhodná doba příjezdu, jelikož pár dnů před mým příletem proběhl neúspěšný pokus o státní převrat – pár zastřelených generálů, jeden regionální prezident a několik desítek mrtvých civilistů. To bylo asi první uvědomění, že mě čeká větší dobrodružství, než jsem si doufal. Již v té době jsem byl v kontaktu s jedním Čechem, který v té době pracoval jako stážista v OSN právě v Addis Abebě. Naše domluva zněla následovně: vyzvednu tě na letišti, přespíš u mě doma pár nocí, než si něco najdeš, a ukážu ti, jak to chodí v Addis. Realita byla taková, že celé letiště bylo v té době uzavřeno, jakožto jedno z bezpečnostních opatření, takže mě na letišti nikdo nečekal a já neměl ani místní simku, abych mu mohl dát vědět, že už jsem dorazil. Internet byl v celé zemi na základě rozhodnutí vlády vypnutý, takže sociální sítě taky nepřipadaly v úvahu. Poté co jsem bloudil po letišti, mě odchytl místní prodejce z jedné cestovní kanceláře, jestli nepotřebuju pomoc. Asi jsem vypadal opravdu bezradně. Půjčil mi mobil a já zavolal Tomášovi, kde to bydlí, abych se tam dopravil. Očekával jsem, že pán, který mi tak ochotně pomohl, bude požadovat nějaký ten poplatek, ale tahle služba byla bezplatně. To bylo snad naposled během celého pobytu.

Vzal jsem taxíka a jel jsem na smluvené místo, že prý to tam každý taxikář zná, ten můj byl však asi výjimkou. Chvíli jsme bloudili, ale najít bělocha čekajícího na ulici není zas taková komplikace, a to není žádný rasistický vtípek, to je holý fakt. Příjezd do Addis jsem měl tedy díky svému průvodci značně ulehčený. Vyrazili jsme na snídani (první ochutnávka pověstné etiopské kávy) a hned potom jsme nabrali směr Ethio telecom, místní poskytovatel telekomunikačních služeb, abych si mohl vyřídit SIM kartu. Zprvu velice jednoduchý úkol se protáhl na pár hodin a byla to jakási předzvěst toho, co mě v následujících měsících čeká. Nekonečně dlouhé čekání v poloprázdné čekárně a konečně získaná a funkční simka. Háček byl ovšem v její velikosti, já potřeboval nejmenší možnou velikost a ne největší, kterou jsem dostal. Na tuto žádost se mi však dostalo odpovědi, že pán za pokladnou simky neořezává a musím jít ven před prodejnu, kde se bude pohybovat pouliční prodejce, který jedním stisknutím kleštěmi za patřičný poplatek ořeže SIM kartu do chtěných rozměrů. Inu, promakaný byznys, to se musí nechat.

Zapomněl jsem dodat jednu důležitou informaci, která ovlivňovala můj každodenní život – právě probíhalo období dešťů a neustále pršelo… každý den, dva měsíce v kuse. V souvislosti s faktem, že je Etiopie jednou z nejchudších zemí světa a chudoba je vidět a cítit na každém kroku, to může na někoho působit velice depresivním dojmem, ale to byl možná jeden z důvodů, proč jsem se tam rozhodl odjet.

Hned po prvním dnu se mi podařilo sehnat bydlení, takže jsem se mohl okamžitě nastěhovat a začít bydlet. Nebyl to žádný luxus, ale výcvikový tábor policistů naproti mi dodal na klidu, že se jedná o bezpečnou oblast. Kuchyň byla venku v jakémsi chlívku a teplá voda pro změnu netekla vůbec, občas ani ta voda. Sprchování se v podobě polévání se kyblíčkem studené dešťové vody nebylo žádnou výjimkou, a to i za cenu, kterou jsem za ubytování platil – zhruba osm tisíc korun. S elektřinou to bylo o něco lepší, většinu času fungovala.

Po dvou dnech strávených v Etiopii přišel můj první den v práci. V e-mailu, který jsem obdržel ještě v Česku stálo jasně: Za žádnou cenu nechoďte do práce pěšky, okolí ambasády je rozestavěné, a ne moc bezpečné, mohlo by se vám něco stát. Volil jsem tedy bezpečnou variantu v podobě aplikace RIDE (etiopská obdoba UBER). Tehdy jsem zjistil, jak obrovský problém bude v následujících týdnech najít se s řidičem, který pro vás jede. Schopnost řidičů číst v mapách byla téměř nulová. Důvody tohoto problému jsou však velice komplikované a vydaly by na další článek. Poté, co jsem se slavnostně shledal s řidičem, kompletně promočený díky dlouhému čekání venku, jsem dostal další lekci. Ano, Jiříku, byl jsi opravdu hloupý, že jsi nastoupil do taxíku dříve, než sis domluvil konečnou cenu, za kterou tě odveze. Čtyři stovky však byla adekvátní cena za moji hloupost. Po pár jízdách do práce a zpátky jsem si však dokázal spočítat, že takhle bych přišel asi dost rychle na buben, ono fakt jsem jel na budget, co to šlo.

První týden byl pryč a přišel čas na zakázanou činnost – pěší chůze ve městě. Hned jsem pochopil proč – pokřikování, obtěžování, žebrání, nabízení všeho možného i nemožného, to vše se vám naskytne při jedné cestě do práce. Hned při prvním pěším návratu z práce jsem zažil první pokus o krádež. Obestoupila mě skupinka vskutku přátelsky vypadajících mládenců, kteří se mi pokoušeli na první pohled něco nabízet, zatímco jeden z nich se mi snažil vytáhnout mobil z kapsy.  Až když jsem cítil, jak mi mobil klouže z kapsy ven, dotyčného jsem plácl po ruce a začal okolo sebe máchat rukama, jak potrefená husa. Verdikt? Ubránil jsem se.

Celkové skóre za dva a půl měsíce? Osm pokusů o krádež a jedno poplivání na ulici, ale to nejdůležitější – žádná psychická, fyzická, ani materiální ztráta, zkrátka v suchým triku. Poučení? Velký deštník je opravdu skvělá zbraň na odhánění pouličních zlodějíčků a schopnost vidět čekající zloděje ještě předtím, než se na vás vrhnou. Když zkušenému zloději řeknete, ať se vás nepokouší okrást ještě předtím, než to udělá, tak jej to pěkně vyvede z míry.

Napsat komentář