Lidé z FRRMSPraktickéZe života fakulty

Erasmus bez obalu – 2.

Erasmus v Jordánsku? Super příležitost, čtěte dál!

435Zobrazení

Jmenuji se Jirka Močidlan a jsem studentem naší fakulty již třetím rokem. Konkrétně na oboru Mezinárodní teritoriální studia. Již od prvního ročníku jsem docela intenzivně uvažoval o tom, jaké by to bylo vyjet na Erasmus v rámci Evropy. Už teď Vám můžu říct, že mé 4 měsíce v blízkovýchodním království naprosto předčily jakákoliv očekávání. Tímto bych na Vás všechny chtěl trochu apelovat, abyste si sebrali všech pět švestek a taky někam vyjeli. Snad se mi to podaří.

V rámci svého bakalářského studia jsem se vypravil na studijní pobyt do Jordánska a v následujících řádcích bych vám rád popsal, jak to celé proběhlo.

Již dávno neplatí, že na Erasmus+ se jezdí jen do Evropy. Co bylo pár let zpátky bomba, je dnes už úplně běžné, a tak se studenti vydávají do celého světa. Od roku 2015 jsou v rámci programu Erasmus+ nově podporovány výměny studentů vysokých škol se zeměmi mimo Evropu.

Poprvé za hranicemi Evropy

 

Jordánsko – kam, že to jedeš? Jemen? Tam je válka, tam tě přece zabijí. A nevrátíš se jako muslim? Tohle jsem slýchával, když jsem někde řekl, že odjíždím na semestr do země, kde mě údajně při nejlepším jen okradou a nechají žít. Taky to můžou být nezapomenutelné 4 měsíce a skvělá zkušenost, kterých není nikdy dost.

 

Jak jsem se do Jordánska vůbec dostal?

Psal se rok 2017, byl slunečný květnový den, probíhalo zkouškové období a já byl v prváku, když ve školním emailu přistála zpráva o nabídce na studijní pobyt v Jordánsku v rámci programu Erasmus+. Já na to zíral jako z jara, hlavou mi proběhla představa dobrodružství Indiana Jonese, když stojí v Petře (pozn. jeden ze sedmi divů světa), a hodně rychle jsem poslal přihlášku. Výsledky výběrového řízení zněly jasně – 8. z 8 – nepřijat.

Posun v čase. Říjen 2017, sedím ve školní knihovně s vědomím, že jsem se minulý měsíc dostal na Erasmus do Nizozemska. Ano, vím, že Nizozemsko nezní tak exoticky jako Jordánsko, ale já byl rád, že vůbec můžu někam jet. Když mi v tu ránu přišel email s dotazem od prorektora pro zahraniční vztahy, jestli bych na ten Blízký Východ přece jen nechtěl jet. A tak jsem 20. ledna odlétal z Prahy směr jordánské hlavní město Ammán. Tomu všemu předcházel náročný administrativní proces, o kterém asi každý student slyšel, a ne jednoho to odradilo. Velká chyba, protože i přes to všechno to stálo za to. I přes to, že řešit administrativu s místními byl zážitek sám pro sebe. Jako příklad nám poslouží proces prodlužování víz, které jsem dostal asi týden před odjezdem.

Příjezd na místo byl popravdě trošku šokující. Nechal jsem zimní oblečení doma a až následující zjištění, že se hlavní město Jordánska Ammán nachází 1200 m. n. m., byla zkrátka chyba začátečníka. Fakt, že až do konce února tam nebude víc než 10 stupňů, mi zbortilo všechny představy o tom, že se budu celý semestr ohřívat v teplých krajinách.

Naštěstí jsem na to nebyl sám, tímto zdravím svou jordánskou sestřenici. Možná se ptáte, jaká sestřenice. Z fakulty jsme byli vybráni dva. Já a Eliška Motyčková. Vtip je v tom, že při zařizování bytu k pronájmu jsme museli tvrdit, že mezi námi existuje rodinný vztah, protože v arabském světě je téměř nemyslitelné, aby spolu bydleli kluk a holka. Do Jordánska jsme se vydali zhruba 10 dní před začátkem semestru, bez zajištěného ubytování a s nadějí, že do začátku školy si něco najdeme. Rozhodli jsme se tedy využít služby Couchsurfing a seznámili se s našim budoucím kamarádem Marwanem. S minimální znalostí arabské kultury a pohostinností jsme s pomocí Marwana již první den sehnali byt s ideální vzdáleností od školy.

S velkým entuziasmem jsme se nastěhovali do nového bytu s úchvatným obývacím pokojem v orientálním stylu. Problémy na sebe však nenechaly dlouho čekat. První problém bylo neexistující topení. Jak typické pro všechny jižanské kultury, kde se domy staví proto, aby v chládku přežili léto a ne proto, aby v teple přežili zimu. Všechno by bylo v pohodě, kdyby venku nebylo přes noc -3 C. Následující měsíc probíhal asi následovně – ležím pod dekou, mám na sobě termo oblečení, mikinu a kalhoty. U nohou mám plastové láhve s horkou vodou (dobrá rada od zkušeného Maďara) a pára mi jde od pusy. To zní jako exotika.

 

Po zhruba dvou týdnech adaptace nadešel Den D – nástup do školy. Opravdu jsem si neuměl představit a možná ani nechtěl, jak vše bude probíhat a vypadat. Hned po první návštěvě zahraničního oddělení University of Jordan jsem zjistil, že to tady rozhodně nebude jednoduché, že všechno bude hrozně zdlouhavé a ten sebemenší problém se bude řešit strašně komplikovaně. Ačkoliv jsem měl připraven learning agreement (seznam studovaných předmětů, aneb noční můra každého erasmáka) realita byla naprosto jiná. Jelikož jsem byl student pouze druhého ročníku, nebylo mi dovoleno studovat předměty, které jsem si vybral, a já musel všechno změnit. Nakonec jsem vzal zavděk jedinými třemi kurzy, která se na Faculty of Prince Al Hussein Bin Abdullah II School of International Studies vyučovaly. Ano, je to zatraceně dlouhý název pro jednu fakultu.

S angličtinou to ve škole nebylo tak horké, takže některé kurzy často probíhaly napůl anglicky a napůl arabsky. V praxi to vypadalo asi takhle: profesor vejde to třídy, pozdraví arabsky, poté anglicky mě osobně, zeptá se, jak se mám a přepíná zpátky do arabštiny. Po hodině jistě zajímavého výkladu v arabštině se na mě usměje a zeptá se: „Džiri, are you fine? Do you understand properly?“ Fakt, že hodina má probíhat v angličtině, neuniknul snad jen mé osobě.

To však nebyla jediná věc, která mi doslova otevřela pusu dokořán. Úroveň jordánského vysokého školství je srovnatelná s našimi středními školami. Soudím tak dle kurzu Principles of Political sciences, kde jsme si vysvětlovali, co to znamená komunismus. Samozřejmě nemůžu a ani nechci generalizovat. Přínos celé výuky pro mě osobně byl nesmírný, avšak ne ve formě nějaké faktografie, ale ve formě interakce s naprosto jinou kulturou.

Rozhodně musím zmínit to, že téměř všichni a všude kouří cigarety a školní učebny nejsou žádnou výjimkou – a děti také ne. Nuže, na evropské standardy si moc nepotrpí.

 

Jordánsko – cestovatelská perla

Přes všechny útrapy však s radostí musím přiznat, že Jordánsko je země, která pro cestovatele nabízí širokou škálu zážitků, kulturních památek a v neposlední řadě ohromí pohostinnost místních lidí. Mezi památkami, které stojí za to, patří například skalní město Petra, mrtvé moře, rozsáhlý antický komplex ve městě Jerash, ruiny starověkého města Umm quais kousek od syrských hranic, a nakonec pouštní oblast Wadi rum. Wadi rum je naprosto dechberoucí místo, kde zblízka poznáte život kočovných Beduínů a užijete si výhled na měsíční krajinu. To je místo, kam se budete chtít vždycky vracet.

 

Další cíl: uprchlický tábor Zatarí

Když jsem v roce 2017 vyjel poprvé na Balkán, konkrétně do Srbska jako dobrovolník do uprchlického tábora, zanechalo to ve mě jisté stopy. Jednoduše řečeno jsem se vrátil naprosto pohlcen problematikou uprchlictví a uprchlické krize. V Jordánsku se mi pak naskytla ideální příležitost, jak se někam posunout a dozvědět se něco nového. V zemi se momentálně nachází přes 600 000 syrských uprchlíků a jeden z nejznámějších uprchlických táborů na světě – Zátarí. To byl také můj cíl.

Hned po příjezdu do Jordánska jsem začal zjišťovat a obhlížet možnosti, jakým způsobem se tam dostat. Odjet jako dobrovolník se jevilo jako nereálné a jediná možnost dostat se do těchto míst byla přes univerzitu. Rozhodl jsem se tedy oslovit jednoho z profesorů, který se netajil svými protiizraelskými postoji. Když jsem mu řekl svůj plán a požádal ho o pomoc, jeho reakce na sebe nenechala dlouho čekat.

„Džiri, that’s great idea, you have to see how people suffer there.“

„Ok doctor, I will check how people suffer.“ A tedy po 3 měsících bojů s úřady a doporučením od vyučujícího přišlo schválené potvrzení ke vstupu za účelem sběru dat na mou bakalářskou práci. Na konci května, tedy těsně před mým odjezdem zpět do České republiky, jsem se ještě s mým polským kamarádem Maksem, který ovládá arabštinu, vydal do tábora Zátarí, největší elektrifikovaný tábor na světě, pozn. elektrifikace proběhla v rámci české rozvojové pomoci.

Po příjezdu na místo probíhalo vše dle jordánských standardů, tzn. všechno jinak, než čekáte, ještě jinak řečeno, nikdo nevěděl, co má dělat.  Absolvovali jsme asi 2 hodiny pohovorů, než jsme se konečně dostali dovnitř, abychom pak zjistili, že povolení k sběru informací a dat je nám naprosto k ničemu a UNHCR (Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) nám dle jasných pravidel výzkum neumožní. Field officer z UNHCR, který s námi jednal nás nechal vykázat z tábora.

To by však nesmělo být jordánského přísloví, popř. přístupu k životu. „Hey my friend, you are in Jordan, take it easy, everything is fine.“ A tak přestože jsme byli UNHCR posláni zpátky ven z tábora, jeden z místních policistů se rozhodl, že když už tady jsme, tak nás po táboře provede. Inshallah (když bůh dá) nobody will catch us.

 

Realita uprchlického tábora

To, co jsem viděl, mi naprosto vyrazilo dech. V táboře Zátarí žije něco kolem 78 000 lidí. Tábor se dá se přirovnat k regulérně fungujícímu městu s veškerou infrastrukturou a službami – restaurace, pekárny, obchody se stavebninami, holičství, obchody se svatebními šaty a jinými druhy oblečení – to vše se v táboře nachází, a to jen díky snaze a pracovitosti syrských uprchlíků.

Za zmínku rozhodně stojí propracovaný systém s elektronickými platbami. Každý uprchlík při prvním vstupu do tábora musel podstoupit proces skenování oka, které v některých obchodech funguje jako kreditní karta. Zní to jako sci-fi, ale je to realita uprostřed jordánské pouště. Jak řekl onen zmíněný policista: „Aspoň si střeží peníze jako oko v hlavě.“ A to doslova.

 

Téměř čtyři měsíce utekly jako voda a já se v půlce května poroučel zpět do České republiky, pravda, s menší zastávkou na Kypru. Své blízkovýchodní dobrodružství hodnotím jako jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Jakožto student oboru mezinárodní rozvoj jsem si chtěl vyzkoušet a na vlastní kůži poznat, jak to v rozvojové zemi funguje, potkat nové lidi, novou kulturu, nová místa a mnoho dalšího.

Byl to semestr naprosto nabitý novými zkušenostmi a určitě bych rád poděkoval své fakultě, která mi umožnila do této země vycestovat a zažít něco neobyčejného.

Jak říkají Jordánci, byl to zkrátka fruitful stay.

 

Napsat komentář